Zemřelo Petrovské srdce!

Vítejte! V sobotu 6.12.2021 zemřel Petrovský kostelník a přítel, Josef Poštulka. Ten dělal skoro 35 let dómského kostelníka. Proto v dnešním, zamyšlení bude rozhovor s Josefem jako malá vzpomínka...

Tak Josefe, jaká je vlastně náplň Tvé služby?

Služba je pestrá, mnohotvárná, časově náročná. Každý den je jiný. Už jednou o mně vyšel článek: "Ve znaku žaltář a koště". Je to vystihující... od zpěvu žalmů až po třeba zametání trusu kolem kostela. Mezi pravidelné každodenní úkoly například patří otevírání a zavírání kostela, příprava veškeré liturgie, bohoslužeb, mší svatých, křtů, svateb, pohřbů a všeho, co s tím souvisí. Také je to služba lektora či žalmisty. Dále pomoc při všem, co souvisí s kulturou v katedrále, pomoc při přípravě a úklidu. Každý pátek probíhá větší úklid se spolupracovníky, mimo to denně navíc kostelník "dotahuje", co je třeba, protože, jak říkával můj předchůdce: "Největším nepřítelem kostelníka je prach." Také se podílím tvůrčím způsobem na májových pobožnostech, křížových cestách, eucharistických adoracích a tak podobně. Nejnáročnější bývají Vánoce a Velikonoce v katedrále; velké koncelebrace, kupříkladu Missa Chrismatis; setkání mládeže a podobné radosti, jako třeba stavba Betléma, či desetimetrového vánočního stromu. V této službě mi pomáhá můj kolega, kostelník Ruda. V této činnosti se střídáme, ale byla i doba, kdy jsem na to byl celý rok sám.

A odkdy tuto službu zastáváš? Jak ses k ní dostal?

V roce 1988 - jsem zde začínal, tedy už přes 30 let na Petrově působím, a denně za to děkuji Pánu. Z důvodů, které zde nechci pro stručnost článku rozebírat, jsem se potřeboval přestěhovat z Prostějova a začít takzvaně úplně někde jinde. Pocházím z obyčejné praktikující rodiny, vždycky mě to nějak táhlo ke kostelu. Myšlenku na kněžství jsem časem opustil, protože si myslím, že na to nemám. A jelikož jsem byl v Prostějovské farnosti blízko všem aktivitám, (starost o ministranty, společenství mládeže, i zástup při kostelnické službě, bylo-li třeba), přijal jsem službu sakristiána v Brněnské katedrále. Jsem tomu moc rád. No a jak vidíte, Pán Bůh musí mít úžasný smysl pro humor, že "mne zde drží" už přes 30 let. Deo Gracias!

Co Tě na službě nejvíce těší, a co naopak trápí?

Nejvíce mne těší, a působí velikou radost, krása liturgie. Denně se "dotýkat" lemu Pánova roucha a být tak blízko. S tím je vlastně spojena i druhá část otázky - obava ze zevšednění, která člověka nutně vede k tomu "jít na hlubinu" - respektive se o to alespoň snažit...

Chtěl bys něco vzkázat farníkům?

1) Držte se Pána Boha!2) Neberte se příliš vážně - humor léčí a pomáhá!3) Díky za to, že můžu žít a být v této farnosti, a za každý nádech i výdech pro toto společenství a pro Pána.

Pokud můžete vzpomeňte v modlitbě. Všem děkujeme!

Rozhovor: J. Dyčka / Text: J. Hanáček / Foto: Dušan Kadlec