V posledních dnech se řeší spor ohledně článku, který napsal kardinál Dominik Duka, a který pojednává o znásilnění žen na Ukrajině, ruských vojácích a potratech. Mnozí říkají, že pražský arcibiskup se nemá právo vyjadřovat k těmto věcem, že je starý blázen, který patří do šrotu a další ho nazývají ostudou katolíků. Je to, ale skutečně tak? O tom bude dnešní zamyšlení…
Ve článku, který kardinál napsal můžeme číst o ruských vojácích, kteří se dopustili znásilnění. Vojáci ve válce stejně jako civilní obyvatelstvo podléhají depresím, strachům a jiným neduhům, které neprospívají jejich psychickému stavu. Snadno se tak může stát, že voják "padne" do nástrah pokušení, kdy v dlouhodobém stresu a strachu udělá něco, co by za normálních okolností neudělal. Chvilková radost a vzrušení tak dostanou prioritu číslo jedna. Velice těžko se odolává volání mysli (mozku) kombinovaným s fyziologickou potřebou člověka. Tento morální úpadek a psychické problémy nejsou omluvenkou pro čin, ale vytváří prostředí vhodné pro: znásilnění, vraždu nebo rabování. Určitě se tak nikdo nepokoušel hájit vojáky, ale pouze poukázat na možné příčiny jejich činů. Zároveň však doufám, že budou spravedlivě potrestáni vojenským soudem, jak za tyto hrůzné činy zaslouží.
Varování před potratem, na které otec Duka poukazuje, je pravdivé. Žena po potratu vyplaví do svého těla obrovské množství hormonů. Ty následně ovlivní její psychický stav. Prakticky se dá říct, že potrat je pro ženu horší než těhotenství a následný porod (z psychologického aspektu). Úkolem církve je vést člověka ke spáse a hlásat slovo Boží. Pokud svou úlohu bere církev vážně, je povinna chránit každý započatý život. Tedy i ten počatý přirozeně, při znásilnění, náhodný či předmanželský. Kdyby v dnešní době nebyla možnost ústavů a baby-boxů, chápal bych obavy žen a strach z budoucnosti. Před potratem je proto dobré zvážit všechny aspekty a případně pohovořit s odborníkem, než bezmyšlenkovitě polknout pilulku.
Mnozí budou apelovat na to, že žena má právo se rozhodnout pro potrat, když nechtěla otěhotnět. A já se ptám: Kdo se zeptal toho dítěte jestli chce zemřít? Kde má od něj podepsaný informovaný souhlas s provedením potratu? Jak už jsem dříve zmiňoval, dítě v lůně ženy, má v dnešním světě méně práv, než kočka na ulici. Rozumím ženám, které nechtějí vychovat dítě, které vzniklo při obzvláště strašném činu. Zároveň je však prosím o to, aby daly dítěti šanci prožít život. Kdo ví, zda toto dítě není to, které objeví lék na rakovinu, postaví majestátní stavby či neobnoví mír ve světě. Každý počatý život by měl dostat šanci.
Posledním bodem mého zamyšlení, je kompetence kardinála Dominika Duky vyjadřovat se k takovýmto věcem. Moje odpověď možná opět rozbouří vlnu kritiky, ale i přesto zní následovně. On nemá možnost, ale má povinnost se k tomu vyjádřit. Pokud spravujete lid a máte ho vést ke spáse, tak nechat jej upadat do hříchu a neupozornit na jiné možnosti řešení je špatné, ne-li hříšné. A kdo jiný to má udělat, než ten kdo tomu "velí".
Pokud jsme lidé, se srdcem z masa, pochopíme a máme soucit. Církev je vždy připravena poskytnout pomoc i těm, kteří se rozhodnou jít cestou potratu, těm kteří zhřeší. Vždy zde pro ně bude připravena pomoci. Přivítání, o kterém hovořil kardinál Duka v pořadu: 360° Pavlíny Wolfové, bude jiné, ale ne ve smyslu méněcennosti či opovržení, ale ve smyslu: smutné radosti, kterou lze přirovnat k návratu marnotratného syna.
Text: Jan Hanáček / Obrázek: Člověk a víra (Autor: Lucie Horníková)
